Skotský jelení pes a irský vlkodav patří k hrubosrstým chrtům. Standardy Mezinárodní kynologické federace pro obě tato plemena samozřejmě o úpravě srsti nemluví, pouze se celkem stručně zmiňují o osrstění. Obě charakteristiky jsou odlišné, což souvisí s tím, že standardy obou blízce příbuzných plemen jsou napsány tak, aby se od sebe co nejvíce odlišovaly. Snaha o jejich maximální odlišení je pochopitelná, neboť v určité fázi organizovaného chovu bylo nutné přistoupit k prokřížení obou plemen. I když bylo pro záchranu obou plemen nezbytné, dalšímu chovu to způsobilo určité těžkosti.

Ještě dnes se vyskytují jedinci, o jejichž plemenné příslušnosti se dá, např. s ohledem na „mezityp“ hlavy, s úspěchem pochybovat. Už proto je úprava srsti obou plemen nezbytná, aby zdůrazňovala požadavky obou standardů.

Nejde samozřejmě o takovou úpravu srsti, která by se dala nazvat střihem. V žádném případě. Jde o doúpravu, jejímž účelem je zdůraznit charakteristické rysy stavby těla obou plemen.

Standard FCI charakterizuje deerhounda jako chrta podobného hrubosrstému greyhoundovi (dnes již patrně neexistující, nikdy oficiálně neuznané hrubosrsté varietě velkého anglického chrta), ale větší velikosti a silnější kostry. Jeho stavba těla svědčí o jedinečné kombinaci rychlosti, síly a vytrvalosti, povaha je mírná a přátelská, chování důstojně klidné.

Irského vlkodava charakterizuje FCI jako psa menšího a lehčího než německá doga, ale většího než skotský jelení pes. Je to velký pes impozantního vzhledu, velice silný, svalnatý, přesto však elegantní, lehký a hbitých pohybů. Zatímco minimální kohoutková výška deerhounda činí u psů 76 cm a u fen 71 cm (při tělesné hmotnosti kolem 45,5 kg u psů a u fen 36,5 kg), kohoutková výška irského vlkodava nejméně přes 78 cm (při tělesné hmotnosti kolem 54 kg) u psů a přes 71 cm (při tělesné hmotnosti přes 40 kg) u fen, žádoucí však je, aby psi měli asi až 86 cm v kohoutku při odpovídající síle a vyváženosti tělesné stavby.

Stručně shrnuto, deerhound je celkově lehčí „chrtovitější“, kdežto vlkodav je mohutnější a byť nemá být velký a těžký jako německá doga, je „dogovitější“. Podle toho by měla být obě plemena rozeznatelná na první pohled (což se mnohdy i znalci podaří ztěží) a úprava srsti by tomu měla jednoznačně pomoci.

Osrstění skotského jeleního psa má být podle standardu odstávající, srsti ale nesmí být příliš mnoho. Správná krycí srst je hustá, rozježená, na omak drsná, kadeřavá. Nežádoucí je vlnitá srst. Na trupu, na krku a na pánevních končetinách má být srst hrubá, drátovitá, asi 7 až 10 cm dlouhá. Na hlavě, na hrudi a na břiše je osrstění měkčí, na zadních stranách hrudních i pánevních končetin tvoří srst lehké třásnění.

U irského vlkodava má být srst na těle, na končetinách a na hlavě drsná a tvrdá, zvláště tvrdá a delší je nad očima a na spodní čelisti.

Hlava deerhounda je dlouhá, mozkovna spíš plochá než vyklenutá, nejširší mezi ušima, směrem k očím se lehce zužuje. Čenichová partie se zužuje výrazněji směrem k nosu. Průběh horní linie těla je u deerhounda velice charakteristický. V hřbetní partii je linie rovná, v bederní znatelně klenutá, s lehce spáditou zádí přecházející naprosto plynule do ocasu.

Na rozdíl od deerhounda je u irského vlkodava celá horní linie těla od kohoutku ažý k zádi téměř rovná, protáhlá, v bedrech jen nepříliš klenutá.

Ocas deerhounda má být u kořene silný a dosahovat téměř až k zemi. Musí být hustě porostlý srstí. Na svrchní straně ocasu je srst tvrdá a kratší než zespoda. Směrem ke špičce ocasu může srst na dolní straně tvořit lehké třásnění. Ocas vlkodava má být dlouhý, silný, pokrytý hustou srstí.

Znamená to, že na svrchní straně ocasu by neměla být žádná dlouhá, přečnívající a rozčepýřená srst. Delší srst na spodní straně ocasu, tvořící lehké třásnění, musí být úpravná a vzhledná. Nesmí jí zde proto být přespříliš, podle potřeby se musí zkrátit přiškubáním prsty. Při úpravě je třeba dbát, aby se ocas od kořene ke špičce pozvolna rovnoměrně zužoval. Pod kořenem ocasu, v okolí řitního otvoru, se srst pečlivě upraví tak, aby byla krátká a aby nenápadně přecházela do poněkud delší srsti na svrchní části zadních stran stehen.

Standard požaduje u deerhounda spíš hluboký než široký hrudní koš, ten však nesmí být příliš úzký. Je tvořen ploše klenutými žebry. U vlkodava má být hrudník hluboký a prsa široká. V oblasti vrcholu hrudní kosti přechází plznule a zcela nenásilně krátká srst na hrdle do delší srsti na hrudi. Přechod je třeba škubáním prsty nebo trimovacím nožem upravit tak, aby byl dokonale nenápadný.

Osrstění na bocích těla nesmí být přespříliš dlouhé, nesmí vzbuzovat dojem, že žebra jsou sudovitá. Zkrátí se škubáním podle potřeby. Spodní linie těla tvořená hrudníkem, břichem a slabinami má charakteristický průběh. Na spodní straně hrudníku je srst delší než na břiše. Zkrátí se všechny příliš dlouhé, přečnívající, různými směry trčící chlupy tak, aby i při hrubé a kučeravé srsti byla linie výrazná a tvořila zřetelný obrys.

Od nejhlubšího místa hrudníku směrem dozadu se dolní linie těla plynule zvedá ke vtaženému břichu. Vtažení břicha je poněkud výraznější u deerhounda než u vlkodava. U obou plemen musejí být na břiše odstraněny všechny nepěkně vypadající jednotlivé dlouhé chlupy.

Od loktů až po tlapky jsou hrudní končetiny u deerhounda rovné, silné, na pomyslném řezu oválné. Lokty nesmějí být ani vybočené ani vbočené. Rovněž u vlkodava mají být hrudní končetiny silné a úplně rovné, osvalené. Na jejich zadních stranách je poněkud více srsti než vepředu, při úpravě je však třeba dbát, aby zde nebylo příliš mnoho dlouhé, na různé strany trčící srsti. Podle potřeby se srst přiškube prsty nebo pomocí trimovacího nože. Obzvláštní pozornost je třeba věnovat loktům. Nesmí na nich být příliš mnoho srsti, aby nevznikl dojem, že jsou vybočené. Při krácení, k němuž lze při troše zkušenosti použít i ostrý nůž nebo efilační nůžky, se musí postupovat velice opatrně. Srst nesmí být zkrácena přespříliš, protože by mohl vzniknout opačný, ale stejně nežádoucí dojem, že lokty jsou vbočené.

Také pánevní končetiny mají být u obou plemen při pohledu zezadu rovné, silných kostí, dobře zaúhlené. Jejich osrstění musí odpovídat osrstění hrudních končetin.

Zvláštní péči je třeba věnovat osrstění vnějších ploch stehen. Podle svalnatosti psa zde musí být ponecháno srsti méně ( je-li osvalení mocné) nebo více (je-li osvalení slabší). Stejně tak je třeba si všimnout hlezen, která mají být při pohledu zezadu rovnoběžná. Mají být podobně jako celá pánevní končetina dobře osvalená, srsti však nesmí být příliš, nesmí trčet do všech stran. Všechna přebytečná srst se oškube prsty nebo trimovacím nožem. Po dokončení úpravy je třeba z odstupu ( což je u velkého psa zvláště důležité) zkontrolovat výsledek.

Velcí hrubosrstí chrti musejí i přes určitou, pro ně typickou rozčepýřenost ( výraznější u deerhounda) vypadat – i při žádoucí velikosti a mohutnosti – elegantně. Doúprava musí být velmi citlivá, nenásilná. Rozhodně nesmí být někde na těle patrný přechod mezi výrazněji krácenou a méně krácenou nebo přirozeně dlouhou srstí.

O úspěchu či neúspěchu úpravy vypovídá nejlépe celá silueta. Cílem je, aby byla co nejtypičtější, taková, aby bylo možno na první pohled a bez váhání říci, zda jde o deerhounda nebo irského vlkodava. Nutno přiznat, že zvláště mezi irskými vlkodavy se tu a tam vyskytují méně typičtí jedinci (např. v hlavě). Těm je třeba úpravou aspoň trochu pomoci. Není v tom třeba vidět jakýsi nedovolený pokus o oklamání rozhodčího na výstavě. Oku zkušeného posuzovatele, který má možnost si psa prohlédnout ve výstavním kruhu velmi podrobně, stejně nic neujde, ale i on určitě ocení, že pes je na výstavu dobře připraven a působí dobrým dojmem.


Prebrané z: Svatava Mikešová, Zpravodaj WDK č. 18